Když někdy v zimních měsících? roku 2007 uzrála na webu www.nakole.cz myšlenka cyklistické štafety,
bylo mi jasné, že se nemohu nepřihlásit. A tak po fázi příprav a domlouvání mi 5. června 2007
přišel mail s leteckým snímkem Hinterhermsdorfu, kde byla zakroužkována lavička, u které si mám
převzít štafetový kolík "NaKolík".


V krásném sluném počasí jsme se s Vašekem jakožto pilotem tandemu vydali přes Mikulášovice, okolo
koupaliště směrem k hranicím. Po přejezdu okolo kopce s rozhlednou Weifberg jsem se těšil na výhledy
směrem k Labi, ale viditelnost nebyla nic moc. Projeli jsme napříč Hinterhermsdorfem a čekali, až
dorazí PepíkW se štafetou. Bylo to příjemné čekání, teplno, slunečno, hezké mraky a téměř absolutní
ticho rozptylované pouze zpěvem skřivánka nad našimi hlavami.
Po příjezdu Pepíka jsme převzali nejen štafetu, ale i drobný dárek a vyrazili jsme po kvalitní silnici směrem
do Sebnitz. Až do Saupsdorfu je na silnici zákaz vjezdu, takže byť je silnička úzká a samá serpentýna, jelo
se nám opravdu dobře. Pak následoval rychlý, dlouhý sjezd do Sebnitz a krátké přemlouvání pohraniční policie,
zda by nám nedala razítko do deníku. Nedala. No nevadí. Tak se Nakolík trochu projel po Sasku aby se opět
vrátil do Ústeckého kraje.


Obec Severní byla před válkou docela rozsáhlá přípotoční ves, dnes v ní žije hrstka místních obyvatel
a několik desítek chalupářů. Dnes již není samostatnou obcí, aministrativně spadá pod nedalekou Lobendavu.
Významná je hlavně tím, že jde o nejsevernější obec v ČR. Takže jsme se rozhodli vyvézt Nakolík na výlet,
protože by to mohl být nejsevernější bod jeho putování. Původně jsme to chtěli absovovat jako rodinný výlet,
ale protože den před tím tam byl napaden náš děd dvěma psími obludami, vyzbrojili jsme se odvahou a pepřáky
a vyrazili pouze s tandemem.
Naštěsí nás nepotkaly, až na rozježděnou cestu mezi koncem obce a hranicí, žádné komplikace a tak jsme nafotili
Nakolík na nejsevernějším místě, kam se lze pohodlně dostat na kole, na hraničním přechodu Severní - Steinigwölmsdorf.


Po dohodě s libereckým Abernathym byl za místo předání vybrán Liberec.
Protože počasí v pátek mělo být opravdu horké,vyrazili jsme hned po ránu. Do Rumburka jsme dojeli po místy rušné
silnici Velký Šenov - Šluknov - Rumburk.
V Rumburku na náměstí byly nějaké trhy, takže sešlo s plánovaného focení u morového sloupu, neboť nebyl málem
mezi stánky ani vidět. Z rumburského náměstí jsme dojeli na hraniční přechod Horní Jindřichov, kde jsme si
popovídali s místním pohraničním policajtem o výhodách tandemu.
Razítko jsem už neloudil, abych toho milého muže zbytečně neuvedl do rozpaků. Cesta okrajovými částmi
Seifhennersdorfu byla příjemná a za chvíli jsme opět překračovali hranice ve Varnsdorfu zpět do ČR.
Průjezd Varnsdorfem byl pro nás oba novou věcí, dosud jsme vždy jezdili po silnicích, tentokrát jsme
se snažili držet cyklotrasy, když už ji zde vyznačili.
Jediné špatně značené místo bylo až v Dolním Podluží, ale tam zase byl jasný směr díky konfiguraci terénu.
Na hraničním přechodu Dolní Podluží - Herrenwalde definitivně Nakolík opoušít ústecký kraj.
Kdyby zde nestály dvě boudy s vietnamskými prodavači se sortimentem boty + limonády + francovka Alpa,
ani bychom si přechodu nevšimli, prostě jen ulice přehrazená sloupky a kameny.
Cesta z Herrenwalde do Waltersdorfu byla příjemná a i přes velké teplo a otevřenou krajinu na ní příjemně profukovalo.
Později se dozvíme, že zde fouká stále. Cestou v dálce zahlédneme podivné postavy s velkou károu, které bych
očekával spíše ve Šluknově a když k nim dojedeme blíže, ukáže se, že jde o tři české Romy vezoucí dvoukolák
šrotu, takže jsem s tím Šluknovem nebyl tak daleko, tam je to zjev pravidelný. Walterdorf je půvabná,
upravená vesnička převážně z podstávkových domů a z ní vede lesní silnice do Kurort Jonsdorf.
Vzdušné lázně Jonsdorf jsou sice milé městečko, ale musí se v nich zatraceně stoupat, aby v druhé části
nastoupaná výška byla vyvážena dlouhým sjezdem. Cesta z Jonsdorfu vede podél úzkokolejné trati místní
parní železnice. Rozchod 750 mm vypadá spíše na přerostlou zahradní železnici, ale Bimmelbahn,
tak je dráha nazývána, je neustále plná turistů. V Olbersdorfu, kde se trať ze Žitavy dělí na Oybinskou a Jonsdorfskou větev se nám dokonce podaří vlak potkat.
Na konci Olbersdorfu trochu řešíme kudy dál, mapa je poměrně nejasná, a nikde žádné ukazatele,
ale intuitivně vybereme správnou cestu do Eichgrabenu a odtud polní cestou do Hartau a za chvíli překračujeme
hranice. Jsme opět v ČR, ale už v libereckém kraji. Po krátké zastávce v Hrádku nad Nisou, kde se občerstvíme,
pokračuje cesta údolím Nisy až do Machnína. Zde nejen poprvé spatříme Ještěd, ale také vidíme, že
v Liberci silně prší. Však stále tvrdím, že v Liberci je to buď do kopce nebo prší.
Když dopadnou první kapky i na nás, Vyhledáme úkryt pod stromy, schováme tandem, vybalíme celtu
a skrčeni pod ní déšť přečkáme a v polospánku si i odpočineme. Naštěstí nás déšť líznul
jen okrajem a brzy můžeme pokračovat.
Přes golfové hřiště se blížíme k Liberci. Po přejezdu silnice číslo 13 trochu bloudíme, nebo spíš nejistě
se vrátíme z cyklotrasy zpět na silnici. Za chvíli jsme v Liberci. Trochu se zkulturníme a jsme hotovi
se setkat s Abernathym a předat mu Nakolík.


Ráno nás ještě čeká nějaké nakupování, takže z Liberce vyrážíme až po jedenácté. Naštěstí nás údolí Nisy chrání
před vysilujícím horkem, které panuje. Po přejezdu hranice volíme trochu jinou trasu než na cestě do Liberce.
Vede více lesními cestami a navíc se zatahuje, takže není tak zoufalé vedro. Před Jonsdorfem dokonce
prší. Stačí si však stoupnout pod stromy, aby člověk byl v suchu a když déšť skončí a my stoupáme Jonsdorfem
není po dešti ani památka a rozžhavený asfalt nám sálá do tváří. Naštěsí v našem směru se dá cesta Jonsdorfem
zkrátit a brzy jsme v lese a pak už se ženeme otevřenou krajinou, kde však stále fouká, do Dolního Podluží.
Tentokrát nepojedeme přes Varnsdorf a Rumburk, ale namíříme si to přes Horní Podluží a dobrou lesní cestu
do Krásné Lípy. Odtud je to jen skok do Brtníků a následuje vyčerpávající stoupání směrem do Mikulášovic.
Těsně před vrcholem kopce se už moje nožky odmítají otáčet, tak Vašek jede sólo a já jdu vedle něj.
Po tříkilometrovém klesání brzdíme před garáží. Mám toho plné zuby.