Když naše kamarádka Ajka přišla s nápadem jet na Ploučnici od Brennského mlýna směrem do České Lípy, přišlo mi to trochu jako divný nápad.

Ani jsem se nemusel dívat na mapu, abych věděl, že Ploučnice zde silně meandruje a navíc to není nijak prudká (rozdíl nadmořských výšek mezi startem a Českou Lípou je minimální), ani široká řeka, takže jsem si představil větší potok nemožně se kroutící krajinou.

Když mi prozradila, že loni jeli úsek do Brennského mlýna a že i ostřílení vodáci byli silně překvapení, požádal jsem strýčka Googla o několik informací a následně jsem se začal divit. Ano všechny údaje vyčtené z mapy souhlasily, ale nečekal jsem, že koryto je zatarasené padlými stromy ležícími těsně nad i pod hladinou, že místy nejsou pádla k ničemu a je potřeba se přitahovat za okolní vegetaci. No vypadalo to najednou docela strašidelně.

Naštěstí paní v půjčovně lodí tvrdila, že úsek před Brennou je náročný ale další část, tak kterou chceme jet, je spíše romantická. Opatřen těmito znalostmi, nastoupil jsem spolu s Bětkou do vlaku abychom si pak přesedli v Rumburku do auta k Mírovi a Helence a vyrazily do České Lípy. Tam jsme měli sraz s Pavlem, který už odvezl rodinu k Brennskému mlýnu, kde také čekali čtyři žluté lodě.

Po přivítání, nacpání věcí do dvou barelů jsme vyrazili.

Prvních pár set metrů bylo opravdu velmi romatických, řeka se příjemně kroutila a třpytila se v ranním slunci. Pak ale začaly první překážky a já rychle pochopil, že veškeré znalosti o tom, jak co projíždět tady neplatí, protože je prostě potřeba najít ve křoví otvor, do kterého se dá strefit lodí a tudy projet.

Nebylo to vůbec snadné, řeka je úzká, takže často jsme se museli odrážet či naopak přitahovat ke břehu.

Ani netuším, jak dlouho jsme jeli, když v tu chvíli jsme uvázli na kládě ležící napříč řekou. Pokoušel jsem se zabrat, abychom se dostali po proudu a najednou jsme byli ve vodě. Jen jsem viděl jak v proudu Ploučnice mizí moje brýle. Loď byla rázem plná vody, Bětka, kterou plovací vesta držela jak bójku nad vodou se chytla lodi a já začal řešit co s tím. Naštěstí za námi plující loď s Pavlem a Pavlíkem nás zachránila, Bětku i loď jsme dostali na nedaleké místo, kde jako zázrakem nebyly kopřivy, loď jsme otočili dnem vzhuru, aby všechna voda vytekla, Bětka se převlékla. Já vytáhl své drahocenné brýle na kolo, vymáčkl z nich levé sklo a místo něj si přivázal šňůru a druhým koncem jsem si je přivázal ke krku, protože tyto brýle už bych opravdu utopit neměl.

Protože nám uplavaly obě lahve s pitím, požádal jsem Pavla o nějaké. Ten otevřel barel a z něj vytáhl PET lahev s čajem, tak jsem se mohutně napil a zjistil tak, že to není lahev s čajem, ale s čistým rumem. Naštěstí měl i nějakou vodu, tak jsem to mohl v břiše zředit.

Vratili jsme se zpět na vodu a snad jsme ani nenamočili pádla a už jsme opět stáli po břicho ve vodě. Naštěstí Pavlové ještě ani neodrazili, tak jsme celou proceduru zopakovali s tím, že Bětka vyfasovala Pavlovo tričko a jeho uklidnění, že se moc nestalo, slzy měla už na krajíčku a tentokrát i strach. Kritické místo jsme přenesli, sedli do lodě a jeli dál.

Bylo to pořád stejné, stromy vlevo, vpravo, nahoře, dole. Hotová cesta džunglí. Pavly jsme pustili před sebe, aby nám ukazovali cestu. Šlo to docela dobře, po chvíli se i Bětka přestala nervozně klepat a začalo se jí to zase líbit. V jednu chvili, po průjezdu křovím přišla Bětka o čepici, jen jsme viděli jak spadla do vody a proud ji zatáhl pod houštinu. Řeka se dál kroutila, občas se točila i o 180 stupňů, často ani nebylo jasné, kam vlastně bude pokračovat.

V jednom místě jsme dohnali zbytek skupiny, zakotvili u nepatrného plácku bez křoví a kopřiv, kde jsme rozdělali oheň, upekli buřty a trochu jsme si odpočali.

Při další cestě jsme narazili na strom ležící přes celou šířku, který byl jen několik málo centimetrů pod hladinou. Zatímco jsme řešili, jak se dostaneme přes, připluli postupně tři jiné lodě, už jsme si mysleli, že jsme ten den na Ploučnici sami. Suveréně přehupli kmen a tím nám proklestili mezi jeho větvemi cestu.

Takže to bylo v podstatě jednoduché, co největší rychlostí vyjet na kmen a pak se přehoupat přes něj. Lehce se to řekne, hůř se to dělá, když háček je o 60 kg lehčí než kormidelník. Ale nakonec se to nějak podařilo. Přišlo mnoho dalších překážek a podivných zákrutů ve kterých se zdálo, že se tam ani loď nevytočí. Až jsme přijeli k místu, kde padlé stromy ležely tak, že z celé šířky řeky byl jen úzký koridor u vnějšího břěhu zátočiny. Nějak jsme se ani mi, ani loď se Sašenkou a Ájou nemohli do toho prostoru strefit, vždy znova a znova jsme skončili namáčkutí na kmeni kolmo k řece. Naštěstí se do toho vložil Pavel, projeli, zůstali stát v onom koridoru, Pavel vylezl na strom a za špičku nás otočil a strčil do proudu. To samé udělal s dívčí lodí, jen Ajka si sedla doprostřed a on si v okamžiku, kdy ho loď míjela sedl na místo zadáka. Pak jsme se kousek po kousku všechny tři lodě procpaly tím úzkým koridorem, v podstatě se háček musel jemně odrážet od břehu a zadák naopak loď ke břehu přitahovat a dopřednou sílu nechat na vodě. Když jsme se dostali na volnější vodu, Pavel si opět přesedl k Pavlíkovi a jelo se dál.

Netrvalo to až tak dlouho a přijeli jsme k místu, kde ležel přes řeku obrovský strom. Vyšlapaná cestička v dvoumetrovém v postatě kolmém břehu jasně ukázala, kudy se musí loď přenést. Děti tedy vystoupily a ostatní osazenstvo vytáhlo lodě na břeh, a za stromem jsme přemýšleli, jak se dostaneme zpět. Od vody nás dělila několikametrová kolmá stěna z vlhké hlíny. Řešení se našlo, loď se po břehu spustila co nejníž k vodě a když v ní posádka seděla, byla odstrčena a s velkým plácnutím dopadla na hladinu. Poslední loď byla na vodu shozena jen s háčkem Helenou, zachycena při břehu stojící lodí s Pavly a Míra pak se spustil ze svahu do Pavlů lodi a přelezl zpět k Helence.

Zažili jsme i věci hraničící s mystikou. Vlastně jsem se ani nezmínil, že když jsem u Brennského
mlýna vystoupil z auta, ležela přede mnou koňadra. A protože to byla moc pěkná šňůra, hodil
jsem ji do batohu. Několikrát nám cestou posloužila a ulehčila manipulaci s lodí.
A nejen to, v jedné chvíli si Sašenka potřebovala odskočit a ukázalo se, že nikdo nemá toaletní papír. Jen já ho měl v batohu, který prošel dvěma cvaknutími. Ač se to zdá nemožné, sáhl jsem do batohu a jako kouzelník jsem ze zcela promáčeného batohu vytáhl ruličku suchého toaletního papíru.

Dokonce už křoví ubývalo a v jednom místě jsme dokonce mohli plout tři lodě vedle sebe. Pak se opět přiblížila vegetace a uvázli jsme na kolmo ležím stromě.

Docela jsem si v tu chvíli už nevěl rady. Potřeboval jsem otočit loď vlevo mezi strom a břeh, ale když jsem zabral dopředu, narazil jsem na břeh, zabrat stranou jsem se bál, protože když jsem to zkusil tak, aby to mělo smysl, nebyli jsme daleko od třetího cvaknutí se. Naštěstí jsme to společně s Bětkou ustáli. Nakonec jsme museli odcouvat, obrátit loď proti proudu, ostře dopadlovat proti proudu nějakých dvacet metru, tam se otočit, namáčkonout se na břeh a v podstatě „slanit“ za pomoci okolní trávy do mezery mezi padlým stromem a břehem.

To však byla už poslední těžká překážka. Otevřel se nám úsek s čistými břehy a volnou vodou. Jen řeka, už o něco širší se stále neuvěritelně kroutila, na několika místech jsme jeli tak, že jsme rovně před sebou viděli kolmý břeh a teprve když jsme vjeli až do zátočiny, Bětka mohla nahlásit, jestli řeka zatáčí vlevo či vpravo, protože já jsem to ze zádi ještě stále neviděl. Ale to, stejně jako drobné lapálie se stromy ležícími přes řeku tak, že člověk musí po stromě ručkovat a hledat nejvyšší místo, kam by se vešel s lodí i břichem, ležíce na zádech byly jen dozvuky předchozí části plavby. Protože se Saša nepohodla se svým kormidelníkem, vyměnila si místo s Pavlíkem. Tak jsme nakonec posledních pár km pluli s Pavlem jako soulodí, lehce jsme to vzadu kormidlovali, děvčata držela lodě při sobě a šťastně si spolu štěbetala. Končili jsme v Žížníkově u silničního mostu. Před ním, jako závěrečná třešínka na dort je příjemná snadná peřej, tak to se nejen Bětě velmi líbilo.

Vytáhli jsme lodě, zavolali paní z půjčovny, lodě naložili a po chvíli čekání na Míru a Pavla, kteří jeli pro auta jsme vyrazili k domovu. Cestou jsme se stavili na večeři ve Svoru. Jídlo bylo průměrné, ale zasloužené, nálada výtečná. Moc se nám to líbilo. I když nevím, jak bude trvat dlouho než dostanu chuť jet tak podivnou řeku, jakou je Ploučnice.

(Mimochodem pro představu, jak silně řeka meandruje, když jsme před časem jeli z Žížníkova k Brennskému mlýnu na kole, ujeli jsme to za necelou půlhodinu, na vodě nám to trvalo bezmála šest hodin)

Pár fotografií před a po plavbě. Při samotné cestě se pochopitelně fotit nedalo :(