Podél třech řek 4. července 2009

Dlouze jsem přemýšlel jak využít prvního červencového víkendu, který byl prodloužen pondělním státním svátkem. Jenže předpověď počasí a nekončící krátkodobé průtrže mračen, které na mnoha místech způsobovaly lokální bleskové povodně mě od nějaké delší akce odrazovaly. Nakonec jsem se rozhodl pro jeden dlouhý výlet v sobotu, kdy mělo být nejlépe. Ranním vlakem jsem se vydal do Rumburka, abych si ušetřil nějaké kilometry. V Rumburku jsem si v Lužanu koupil ranní kávu a v klidu si obešel sochy na morovém sloupu. Z Rumburka to bylo jen skok do Varnsdorfu, tam jsem ocenil, že někteří řidiči myslí na to, aby udrželi cyklisty ve střehu. Jel jsem po hlavní a na vedlejší stálo auto jehož řidič na mě upřeně zíral a v okamžiku, kdy jsem byl pár metrů před ním, prudce vyrazil. No ustál jsem to. Naštěstí to byl poslední pitomec, kterého jsem potkal. V Großschönau jsem odbočil k Mandavě a pohodlně jsem projel až k zámku v Hainewalde, kde jsem se v zámeckém parku příjemně nasvačil. Na konci Hainewalde jsem trochu zazmatkoval a marně jsem se snažil pokračovat podél Mandavy než jsem pochopil že musím přes most a do kopce. V Mittelherwig­sdorfu jsem měl v plánu pokračovat podél trati po nějaké cestě podél trati, ale zapomněl jsem na to a vyjel až na hlavní silnici. Ale tam už jsem poznal, že jsem tudy jel loni ze Žitavy a tak jsem věděl, že podél silnice vede cyklostezka. Dojel jsem až do Žitavy, cesta městem byla poněkud náročná, k velkému provozu se ještě přidalo to, že silnice byla vyfrézovaná a tak jsem krom aut musel dávat pozor na trčící kanály a vodovodní šoupata. Nakonec jsem se přeci jen dostal do historického centra. Chtěl jsem najít Solný dům, ale pořád jsem se k němu nemohl strefit. Nakonec jsem ho našel a tak jsem si na náměstí před ním dal další lehkou svačinku a pozoroval jsem oblohu. Ze směru, kterým jsem se chtěl vydat se ozývalo hřmění a tak se mi z města moc nechtělo. Jenže bylo prakticky bezvětří, bouřka nikam nepostupovala a tak jsem se vydal k Nise. Nejprve jsem, trochu neplánovaně, zajel do Polska, ale pak už jsem najel na cyklostezku Odra-Nisa a uháněl na sever. Za Žitavou se otevřela krajina a bylo vidět, že jedu přimo do míst, kde blesk stíhá blesk. Jenže schovat se nebylo kam. Tak jsem jel a při každém blesku jsem počítal jak je bouřka daleko. Když to prásklo tak, že jsem měl pocit, že mi udeřilo přímo za zády, zrovna jsem stál před zájezdním hostincem. Byla to jediná budova široko daleko. Zkoušel jsem se dívat, jestli bych se nevmáčkl někam pod střechu, či jestli není poblíž budka autobusové zastávky. Ale nebyla. V tom začalo lejt, takže jsem se rychle smířil s tím, že oběd bude v hospodě. Nelitoval jsem, hospoda byla útulná, mladá servírka pohledná. Na pozadí hrála příjemná hudba, odhadem tak Vivaldi. Jen moje zásoba Eur tím dost utrpěla. Po obědě bylo i po dešti. Venku byly ohromné kaluže a když jsem přijel do Hirschfelde, obyvatelé vymetali vodu z domů a někde i hasiči čerpali vodu ze sklepů. Po chvíli jsem se konečně vrátil zpět ke kalné Nise a lesní cestou pokračoval dál. Opět se rozpršelo. Vytáhl jsem plášťěnku a zůstal stát, přes provazy deště jsem stejně neviděl. Jen jsem přemýšlel, jak se může projevit bouřka v hlubokém údolí. Když déšť poněkud zmírnil, jel jsem dál. Potkal jsem nějaké cyklisty vmáčkuné pod maringotku lesních dělníků, ale po chvíli jsem narazil na lepší úkryt. Přístřešek, kde byla jen jedna německá rodinka. Ale zakrátko už byl déšť jen mírný, tak jsem jel dál a když jsem dorazil na nádvoří kláštera Marienthal, už zase nepršelo. Krátce jsem si klášter prohlédl, oklepal vodu z plášťěnky a dojel do Ostritz. Na prázném náměstí jsem se otočil a po hlavní silnici jsem se začal vracet. Přišlo první dlouhé stoupání a na vrcholu jsem málem přejel nenápadnou odbočku. Naštěstí jsem si z leteckých snímků dobře pamatoval, že odbočka je na konci lesa, takže jakmile jsem z lesa vyjel, hned bylo jasné, že jedu špatně. Zrovna totiž les na vrcholu zastínil oblohu natolik, že v kritickém místě neukazovala GPS. Ve vesnici Burkersdorf jsem měl vymyšlenou odbočku k místnímu koupališti. Na obzoru se opět schylovalo k bouřce a protože u koupaliště byl bufet s krytým posezením, rozhodl jsem se vyhlásit kafestunde a přečkat další déšť.Káva byla silná a dobrý, a déšť koupaliště těsně minul, spadlo jen pár kapek. Cesta přes kopec do Großhennersdorfu mi nebyla moc příjemná, bouřkové mraky stále hrozily a byl jsem spolu se stromy u silnice nejvyšším bodem v okolí. Následovala docela hezká cesta na okraj Niederoderwitz a pak po polní cestě k větrnému mlýnu v Oderwitz. Další cesta byla uličkami Oderwitz až do Eibau. Zde jsem se zkusil rozpomenout na podzimní výlet v těchto místech a dojel jsem až do Waldorfu. Po místní cestě jsem rychle přejel do Ebersbachu. Ten jsem skoro celý projel po hlavní, už se mi moc nechtělo ztrácet čas motáním se v místních uličkách, neměl jsem světlo a tak jsem chtěl už co nejdřív být doma. Přejel jsem do Neusalza-Spremberku, tam jsem najel na důvěrně známou cyklotrasu podél Sprévy a za chvíli jsem byl v Sohlandu. Táhlý kopec ke hranicím byl odporný ještě více vzhledem k ujetým kilometrům. Horkotěžko jsem ho přejel, odměnou mě byl rychlý sjezd do Lipové a pak už to bylo domů jen kousíček.