V pondělí 30. dubna měla Bětka ředitelské volno a tak jsem pořád přemýšlel,
kam bych s ní vyrazil na kole. Ale co s takovou šestiletou holkou u nás, kde
je to pořád do kopce. Naštěstí v neděli se ukázalo, že Toník Borovka má v Ústí
nad Labem nějaké školení a jede tam sólo autem.
Takže jsme vymysleli, že vyrazíme z Velkého Března, nebo teda vlastně
spíše z Valtířova, kde začíná pěkná cyklostezka proti proudu Labe
a ukáže se až kam dojedeme, tam nás Toník vyzvedne.
Počasí bylo špičkové, příjemná teplota, slunečno, vše okolo kvetlo prostě paráda.
S lehkostí a s popěvováním si písniček jsme dojeli do Ústí nad Labem, na střekovském
zdymadle jsme se zdrželi výkladem, jak funguje zdymadlo a také jsme svačili.
A pokračovali jsme dál. Za Brnou je cyklostezka vedená podél silnice, pěkný
asfalt, rovina jako když střelí, tak jsem ty necelé dva kilometry Bětku tlačil
aby chvíli nemusela šlapat.
V Sebuzíně jsem z loňského léta věděl, že se tam cyklotrasa nějak ztrácí, tak jsem
si dal pozor, a byli jsme "odměněni" průjezdem přes ves do prudkého stoupání a v zápětí
klesání, abychom skončili pár desítek metrů od místa které bychom po hlavní silnici
projeli za dvě minuty. Ale pak už cesta přes Sebuzín byla normálnější, v místním
obchodě jsme si koupili svačinu a pití do rezervy.
Stejně jsme nakonec cyklotrasu ztratili (nenapadlo mě, podívat se do mapy, protože
to bylo zdánlivě přehledné) a tak jsme do Církvic jelu asi kilometr po hlavní silnici.
Naštěstí je široká a provoz okolo jedenácté hodiny byl vcelku slabý.
Za Cirkvicemi až k lomu se po hlavní stejně musí, ale zvládli jsme to v pohodě.
Pak polní cestou do Libochovan, kde jsme si v místní hospodě dali napůl klobásku - oni vaří jen o víkendu, a Bětě tak chutnala, že o tom každému vyprávěla.
Sil jsme měli ještě dost, tak jsme se mohli vydat na kritický průjez Portou Bohemicou,
protože ten se musí projet vlastní silou, tam by pro nás Toník nemohl zajet.
Ale šlo to, pěkně podle vody po pěkné šotolinové cestě do Velkých Žernosek.
Protože z Žernosek jsou Litoměřice v podstatě co by kamenem dohodil, vydali
jsme se tím směrem. Ta cesta už byla spíše nudná, podívali jsme se na jednom domě
kam sahala povodeň v srpnu 2002. Zajímavější, ale ve špatném smyslu to bylo za
Žalhosticemi, kde byla loni blátivá cesta, teď je několik centimetrů vysoká
směs jemného štěrku a hlíny. Možná že je to nějaký dobrý povrh In Statu Nascenti,
že až přes něj někdy přejede válcovačka, tak to bude dobré, ale teď se to bořilo
i Bětě. Naštěstí ten úsek není dlouhý, pak už je litoměřická ČOVka a za chvíli bylo
litoměřické nádraží odkud jsme došli na náměstí, kde už čekal Toník. Tam jsme cestu
zakončili zmrzlinovým pohárem. Na tachometru jsem měl 35.75 km.
Bětka to zvládla skvěle, až do konce nám vydržela dobrá nálada a optimismus.
Byl to opravdu krásný den pro nás oba.