Lipsko duben 2009

Myšlenku, že bych navštívil kamarádku Šárku v Lipsku jsem měl už dlouho, skoro od té chvíle, kdy se tam za svým přítelem odstěhovala. Tak letos už jsem to nevydržel, sladili jsme kalendáře a v ten v podstatě jediný jarní termín jsem vyrazil. Zatímco o Velikonocích panovalo vpravdě letní počasí předpověď na nalší víkend moc nadějí nedávala. Nu což, počasí je buď dobré, nebo lepší, tak tedy bude jen dobré.

Pátek 17. dubna

Podle rosničkářů to vypadalo, že se počasí ještě chvíli udrží bez deště. Vyrazil jsem s naloženým kolem na nádraží v Sebnitz, dostatečně včas, abych měl klid na to vyzkoušet si nákup jízdenky v automatu. Ukázalo se, že je to velmi jednoduché, tak jsem měl najednou spoustu času a chuť na kafe. Bistro na nádraží bylo zavřené, ale vzpomněl jsem si, že u Lídlu je pekárna a tam, jak jsem správně tipnul měla paní kafe v konývce kafemašinky. Nalila mi ho do hrnku, z ledničky vytáhla pixlu se smetanou ať si naleju podle chuti. Tak jsem si ještě koupil jablečný trojhránek a v klidu jsem dosnídal. Protože je prodejnička prosklená, báječně jsem viděl na své kolo, tak jsem nemusel mít strach o brašny či GPS. Když jsem se vrátil na nádraží, zrovna tam dorazila parta dětí z mikulášovické ZŠ a ukázalo se, že sl. učitelku vlastně znám. Jel do Drážďan, do skvělého muzea hygieny, tak jsem si alespoň měl s kým povídat.

V Drážďanech jsem si prohlídl zrekonstruované nádraží a vyrazil směrem k Lipsku. Výjezd z Drážďan byl hrozný. Zatímco zkraje jsem se bezvadně orientoval, po chvíli mi GPS zavedla do nějakého dvora. Tak jsem jel chvíli naslepo, než jsem pochopil, že tudy cesta nevede. Vrátil jsem se, zavrhl GPS (Doma jsem pak zjistil, že jsem se nestrefil o pár kritických metrů) a podle mapy vytištěné z Google jsem se vydal lepším směrem. No bylo to hrozné, provoz a prudký kopec. Po cca 10 km jsem definitivně Drážďany opustil a i GPS už ukazovala rozumné hodnoty. Po chvíli jsem nepříjemnou silnic opustil a pokračoval po cyklostezce, která na mě působila zvláštním dojmem. Pak mi to došlo, jednalo se o zrušenou železniční trať, proto to mírné stoupání a profil nad terénem. Bohužel v Kesseldorfu stezka končila a bylo nutné ujet několik málo km po velmi rušné silnici. Ale šlo to dobře a z Grunbachu už jsme zase jel po místních cestách. Bohužel v jednom místě GPS ukazovala na cestu, která byla označena jako soukromá. Nechtěl jsem zkoušet nějaký konflikt s kdovíjakým psem a tak jsem si pomyslel, že člověk, od kterého jsem měl trasu to jel, ale já nepojedu. Musel jsem jinudy, do městečka Wildsruf. Tady jsem byl v háji se svoji vytištěnou mapou a musel jsem vzít zavděk mapou v GPS. Opět jsem musel pár km po trochu rušnější silnici, ale brzy se objevila vedle silnice cyklostezka. Před Birkenhainem se hnusně rozpršelo. Nezvývalo nic jiného než vytáhnout pláštěnku a nepromokavé kalhoty. Naštěstí nefoukal téměř žádný vitr, tak jsem déšť dobře snášel. Krajem obce Rotschönberg jsem přijel k silnici S83 a tam jsem narazil na útulnou, čistou a uzavřenou autobusovou zastávku. Zajel jsem s kolem dovnitř, převlékl jsem se, naobědval a dal si pauzičku. A pak zase do mokrého a pokračoval jsem dále. Před městem Nossen jsem zrovna přijel ke staženým závorám. Zastavil jsem a po chvíli se za mnou udělala kolona aut, jejíhož konce nebylo vidět. A vlak pořád nejel. Pak jsem ho slyšel pískat a napadlo mě, že se nejedná o nějaké Desiro. A opravdu, byl to nákladní vlak tažený parní lokomotivou. V Nossenu začínal velký sraz lokomotiv, tak to byla nějaká jízda pro německé šotouše. Za nádražím v Nossenu jsem opustil silnici. Další cesta vedla lesem, cesta byla štěrková, ale jelo se po ní docela dobře. Akorát jsem přestal věřit údaji, který byl u stažené trasy, průjezdná pro silniční kolo. Z lesa jsem vyjel do Glesber-Marbachu, což je první stanice v přepravním prostoru MDV. Jenže už má zkušenosti, že jízdenkový automat ve vlacích obvykle funguje mizerně, navíc stejně jsem chtěl dojet dál a na déšť, který nepřestával jsem si již zvykl. Tak jsem dojel až do Roßweinu, což jsem ostatně měl v plánu jako cílovou stanici při špatném počasí. Nádraží jsem našel rychle a zjistil jsem, že vlak do Lipska jede za 15 minut. Docela jsem měl problém s automatem, protože jsem ho obsluhoval stejně jako automat v Sebnitz, ale to nefungovalo. Ale pak jsem to pochopil. Vytiskl jsem si jízdenku a šáhl po ní mokrou rukou. Takže okamžitě navlhla a nešla strčit do znehodnocovacího strojku. I když se to konečně povedlo, vypadala jako by se týden válela v louži, průvodčí z toho měl docela porážky.

V Lipsku už na mě čekal Rick, takže jsem se ani nestačil vynadívat na obrovskou halu lipského hlavního nádraží. Je to prý největší hlavové nádraží v Evropě a nemám důvod tomu nevěřit. Jen jsem po návštěvě nádraží v Drážďanech a v Lipsku nabyl dojmu, že cizinec, který přijede do Prahy musí mít nutně dojem, že přijel do nějaké zaostalé země. Kolo jsme naložili do auta a za chvíli jsme byli doma. Po sprše a krátkém odpočinku jsme vyrazili na noční prohlídku Lipska, naštěstí už nepršelo. Prohlídku jsme zakončili v restaraci Bayerische Banhof. A to nejdůležitější, konečně jsem viděl Thomaskirche a Bachův pomník – byl jsem v Lipsku.

Sobota 18. dubna

Za mraky nesměle vykukovalo sluníčko, tak jsme vyrazili na cyklovýlet do okolí Lipska. Lipsko je neobyčejná placka a je velmi přátelské k cyklistům, všude jsou cyklopruhy, stojany na kola a v prostředcích hromadné dopravy se kola přepravují zdarma. V příměstských lesích je mnoho cest a všude kvetl divoký česnek, takže nás jeho aroma neustále provázelo. Cílem naší cesty bylo jezero CospudenerSee, jezero vzniklé rekultivací hnědouhelného lomu. Jezero jsme objeli, navšítívili umělý kopec se zavřenou rozhlednou, ale naštěstí bufet pod rozhlednou byl otevřený. Tak jsme se příjemně naobědvali. Cestou zpět jsme projeli i středem Lipska, on to prostě není problém, na kole se tady jezdí ve velkém.

Neděle 19. dubna

Rick mě naložil kolo do auta a na nádraží mě vyložil dostatečně včas abych si ho tentokrát mohl prohlédnout pořádně. Je opravdu velkolepé. Ve vlaku jsem v oddíle seděl pouze s nějakými ruskými manželi, tak jsem si mohl zopakovat ruský jazyk, ale na němčinu nedošlo. Vlak jel až do Drážďan, ale já vystoupil ve městě Riesa, prvním městem na cestě vlaku, které leží na Labi. Cesta podél Labe byla příjemná, sice místy jsem musel tahat mapu, trasu v GPS jsem měl vymyšlenou podle leteckých snímků, takže jsem se občas nestrefil. Cesta vedla převážně po asfaltových cyklostezkách a netrvalo dlouho a byl jsem v obce Zehren. Odtud jsem musel jet směrem k Míšni kousek po silnici číslo 6, ale velmi brzy jsem zjistil, že po břehu Labe vede cyklostezka, která na leteckých snímcích není vidět a na mojí mapě není nakreslená. Tak jakmile to šlo, hned jsem na ní přejel a v klidu dojel až do Míšně. V Míšni jsem vynesl kolo po schodech na železniční most a přejel po něm na druhou stranu řeky. Tam cyklostezka pokračovala. V Sörnerwitz jsem narazil na příjemné občerstvení v obležení cyklistů. Dal jsem si soljanku a pivo a s veselou pokračoval dál. Provoz na cyklostezce už u Míšně silný se s přibližujícími Drážďany stále zvyšoval a před Drážďany už byla cyklostezka plná. Dojel jsem až k SemperOper a protože jsem měl spoustu času, rozhodl jsem se, že centrum objedu. To se mi podařilo, po chvíli jsem se dostal k nádraží z opačné strany, přesně v místech, kde jsem svoji cestu do Lipska začal. Pak už byla jen horká čokoláda v nádražním stánku a úmorná vlakem cesta domů.