1. července
Když jsem přemýšlel, jak využiji první červencový týden s pěknými dvěma dny státních svátků,
po všech možných úvahách (Magdeburg, Vídeň, Krušné hory) jsem se rozhodl pro Kladno, protože
alespoň navštívím své milé rodiče a sestru.

Vyrazil jsem hned v sobotu 1. července. Protože jsem týden před tím absolvoval cestu do
Mimoně a zpět, nechtělo se mi znovu přes Lužické hory a tak jsem do Děčína dojel vlakem.
Odměnou mi byla příjemná cesta s účou Irenkou.

V Děčíně jsem zapadl do Hypernovy a na záchodku jsem se převlékl do kraťasů, neb bylo
znatelně tepleji než když jsem šel na vlak. Lehce jsem se vymotal z Děčína a jak jsem se
tak přehazoval na sedle, rozhodl jsem se, že vyzkouším své nové dlouhé cyklistické kalhoty,
které odpočívaly na dně brašny. Pravda, byly to mé prvé a dlouho jsem se odhodlával než
jsem si tu směšnou věc pořídil. Zapadl jsem pod propustek a převlékl jsem se. A byl jsem
značně překvapen, o co je to pohodlnější. Takže ač dlouhé nohavice, už jsem je nesundal ani
když bylo tepleji. Cesta ubíhala celkem bez problémů a navíc kousek za Velkým Březnem začíná
cyklostezka. Bohužel těsně před Ústím je ještě ve stavbě, takže zpět na silnici a dokonce
je tady kvůli výstavbě cyklostezky zúžená silnice a provoz řízen semaforem, což v houstnoucím
provozu bylo trochu náročné. Ale pak cyklostezka pokračuje pod Mariánským mostem a dál pěkně
podle Labe až ke střekovskému zdymadlu.

Střekovské zdymadlo je takový drobný vtípek, cyklostezka tady vede uvnitř objektu zdymadla
a musí se vystoupat asi tři metry po schodech. Je tam však šikmá plocha, takže se kolo může
vytlačit. Schody i ochoz jsou z roštů, takže slabší nátury se nemohou dívat kam šlapou :).
Po sejití ze zdymadla následuje ještě několik schodů do propustku pod trať a totéž zpět.

A pak je několik km parádní jízdy po cyklostezce až do Sebuzína. Tam nějak nevím jak dál,
ani za pomoci mé turistické mapy mi to není jasné tak jedu po silnici. V Libochovanech
se zastavím v místní hospůdce na polévce. Hostinská roztomilým způsobem volá do kuchyně
"Buchtičky, máte tady zákazníka!" načež se objeví dvě slečny, nejspíš dcery a bleskurychle
jsem obsloužen. Pak pokračuji dál podle Labe až do Velkých Žernosek.

Odtud je cesta horší, hrbolatá nebo blátivá, ale lze to zvládnout a alespoň si pomalu
zvykám na jiný terén než na silnici. Po chvíli přijedu k čistírně na okraji Litoměřic
a odtud zase po asfaltu až do jakéhosi městského parku. Jenže tam už nevím jak dál.
Vrátím se zpět a na nádraží se zorientuji. Nicméně cyklostezku neobjevím, tak se vypravím
po silnici do Křeštic. Provoz je slabý, tak to docela jde.
A z Křeštic to pěkně frčí po nové asfaltce.

Za Nučnicemi odbočuje cyklotrasa na polní cestu, blátivou, díry jsou zaházeny rumem.
Koukám do mapy a váhám jestli tudy jet. Naštěstí se v protisměru objevuje banda německých
důchodců jedoucích natěžko z Prahy do Hamburku a ti mě ubezpečují, že se jedná jen o cca
2 km a pak to zase jde. Je to pravda.

Následují Lounky, tam se v sympatickém bufetu obsloužím nanukem a kofolou a po chvíli
jsem v Roudnici. Na nadraží dotankuji vodu a rozhoduji se dojet až do Kladna.

Konečně začínají alespoň trochu kopce, a dokonce z jednoho místa spatřím kladenské věžáky.
Další cesta je už výhradně po silnicích a silničkách.
V Bříze nepostřehnu odbočku na Hospozín, ale hlavní silnice do Černuce je v sobotním odpoledni
liduprázdná. V Černuci zjistím problém, že zamotáním brašny do kola na ní ruply švy
a obsah, zabalený v igelitce má snahu vyhřeznout ven. No naštěstí mám gumicuky,
tak brašnu obvážu a pokračuji dále přes Nabdín do Hobšovic a Luníkova. Tam musím chvíli
po státní silnici č. 16. Hrůza, provoz a vyjeté koleje, nikdy jsem v tom na kole
nejel tak zjišťuji jak si kolo dělá co chce. Ještě, že to netrvalo dlouho.
Další cesta přes Zvoleňeves je v pohodě, jen v Brandýsku odbočím směrem na Slaný,
ale po pár metrech mi to dojde a vrátím se.

Při příjezdu na Kladno ještě zajedu na kladenské náměstí a pak skok a jsem v cíli.
118 km, to je můj osobní rekord a cítím se v pohodě. (118 km)

2. července
Jelikož mám ještě platný "kombinovaný doklad" pro přepravu kola, po obědě hodím kolo
na vlak a jedu do Lužné u Rakovníka. Idilické nádraží, kde jsem prožil svou pubertu,
dnes nikoliv s mojí bustou, ale se železničním muzeem, je na kraji rozsáhlých lesů.
Asfaltová cesta se zákazem vjezdu motorových vozidel vede příjemným, slunným lesem.
Po pár kilometrech narazím na roztomilý rybník s koupajícími se vílami, no moc hezký pohled.
Před X lety jsem tudy také na favoritce jezdil, ale to jsem vždy odbočoval směrem
k nádraží Řevničov, teď křížím místní komunikaci, cesta dál pokračuje lesem, už není
asfaltová, ale stále zpevněná až dojedu na Rudu. Odtud polní cestou pod Nové Strašecí,
následuje prudký výjez a po chvíli jsem v Novém Bubákově na náměstí. Odtud známou
silnicí do Čelechovic. Tam mě naštěstí napadne se zeptat místních a tak do Kačice nemusím
do kopce po silnici, ale jedu pěkně podle Kačáku (Loděnice) polní cestou. Odtud vede silnice
po rovině až do Srb. Tam přejedu k nádraží Kamenné Žehrovice a zde je již cyklostezka
kladenského okruhu, která mě přivede na Sletiště. Tam chvíli obdivuji, že mají extra
chodník - cyklostezku - stezku pro bruslaře. Moc pěkné. (40 km)

3. a 4. července
Ty dny se obejdu bez kola, jedu navštívit kamarádku Kláru a strávím s ní příjemné dva
dny, při kterých mimo jiné zjistíme, že Praha je jen taková vesnice v lese. Procouráme
totiž Cibulku a Prokopské údolí.

5. července
Ve středu je první ze dvou svátků a rosničkáři očekávají vedro. Hodím tedy na ranní
vlak kolo a vystoupím v Rakovníku. Z Rakovníka vede podél potoka báječná cyklotrasa,
místy i s vyloučeným automobilovým provozem až do Městečka u Křivoklátu. V hlubokém
údolí je často napasována mezi hranu násepu tratě a potok. Co by dup jsem v Městečku.
Škoda, že takle to nebylo v mém jinošství, kdy jsem na Křivoklát z Rakovníka jezdil obden
okukovat průvodkyni na hradě a musel jsem překonávat ty hrozné kopce po silnici.
V Křivoklátě je už pěkné teplo, tak se zastavím na nádraží, zjistit jak je to s vlaky
dál, abych nemusel do kopců. Vlak jede za deset minut, čímž je rozhodnuto.
Vystoupím ve Žloukovicích (možná jsem mohl už v Račicích, ale z mapy to není jasné)
a frčím podél Berounky do Berouna. Z Nižbora je už docela hnusný provoz. V Berouně
se projedu po nábřeží a hledám cestu dál na Srbsko. Najdu, ale je to jen vyšlapaná
pěšinka ve vysoké trávě, nicméně u čistírny začíná pěkná cesta. Pak zjistím, že samozřejmě
k té čistírně se dojede z Berouna po silnici :(. Cesta je solidní a krajina romantická,
s opuštěnými lomy a tratí na opačném břehu. Od soutoku Berounky s Loděnicí, tedy Kačákem,
vede stará dlážděná cesta na terase mezi skálou a řekou, nedá se tam v podstatě jet.
Protože jsem vlastně potřeboval jet proti proudu Loděnice a zároveň mít fotku ze Srbska,
zvažuji, zda se vrátit. Ale cesta po silnici do kopce vítězí nad nutností dokodrcat
se zpět k soutoku.
Jedu tedy po hlavní do Hostíma a pak do sv. Jana pod Skalou. Konečně. Tolik let se
do sv. Jana chystám a nikdy jsem tam nebyl. Ze sv. Jana pak do Loděnice, kde si dám
oběd. Mám pocit, že moje oblíbená pizzerie se nějak pohoršila. Cesta pokračuje dál
až podél potoka dorazím k sestře na chatu. Čeká mi jen večerní posezení v hospodě
Chicago v Chyňavě s country muzikou. (80 km)

6. července
Je teplo, a velmi se lenoší. Odpoledne je naplánováno zajet se do Hýskova na jez vykoupat.
Vypravím se tam na kole spolu se známým mé sestry, tak cesta lépe utíká. U jezu
je hlava na hlavě a po příjemné koupání a sezení na jezu se vypravíme zpět do Chyňavy,
v kopci před Chyňavou se s Vašekem rozloučím a šupajdím si to na Kladno. (47 km)

7. července
Sjedu do Rozdělova na vlak do Lužné a přes Lužnou, na Belšanku. Ten kousek silnice
Rakovník - N. Strašecí z Lužné k odbočce na Belšanku je děsný, když jsem tu jezdil jako
kluk, byla to prázdná silnice, teď jede jedno auto za druhým. V lesích je pak pěkně,
nikde ani živáčka. Okolo cesty roste spousta lesních jahod, takže co chvíli stavím
abych si pochutnal. Od osady Amálie je to už pro mě zcela nový svět. Sjíždím k Pilskému rybníku
a po cestě narazím na pozůstatky koňské dráhy Lány - Křivoklát. Je to druhá nejstarší dráha
na evropském kontinentě. Prý dokonce dnešní hájovna Píně je nejstarší nádražní budova
v Čechách. Škoda, že jsem to nevěděl dřív, mohl jsem si ji vyfotit.
Okolo Lán jsou samé pěkné silnice, škoda, že nejsem člen KSČ, mohl by mě pan prezident
vzít na zámecký balkon. Takle jenom projedu okolo obory abych dojel do Žiliny, Doks a Kladna.
Na okraji Kladna usoudím, že jsem toho ještě najel málo, tak se po kladenském okruhu vydám
ve směru Rozdělov-Kročehlavy. V Kročehlavech nepostřehnu pokračování cyklotrasy na Dříň
a pokračuji po frekventované výpadovce na Prahu. Naštěstí to tam znám, takže na první
křižovatce odbočuji zpět směrem do centra Kladna a po chvíli i nalézám cyklotrasu.
Ta již není tak pěkná jako na jižním okraji Kladna, ale zato zjistím, že kopec mezi
Dříní a Vrapicemi není halda, jak jsem si celý život myslel. Na samém vrcholu je totiž
lesní hřbitůvek s kostelem. Cyklotrasa z Vrapic vede po silnici až k odbočce
Cvrčovice - Ferdinantka a pak je to pěkně do Švermova. Vynikající polní a lesní cestou
je to jen kousek na Ostrovec a z Ostrovce jsem za chvíli u stolu s jídlem. (75 km)

8. července
Vstávám brzo abych mohl v 7 hodin starovat zpět. Chci jet do Kralup po silnici, tak pospíchám
než začne provoz. Cesta je super, silnice pěkné a zatím ještě relativně chladno. Do Kralup
je to vlastně celou cestu z kopce. V Kralupech chvíli bloudím než se mi podaří najít
mezinárodní cyklotrasu č. 2 Praha - Hamburg. Původně jsem totiž s touto cestou nepočítal
tak nemám mapu. Ono také objevit tu zablácenou pěšinku u Vltavy - po zkušenostech
z Bad Schandau bych nečekal, že to může být cyklotrasa. O kus dál se to trochu zlepší
tak vzpomínám na časy strávené na kursu ruského jazyka v Kralupech a vycházky do Nelahozevse.
V Nelahozevsi přechází cesta po mostě nad jezem na druhou stranu a po chvíli jsem u zámku
Veltrusy. Pak mé neoblíbené Dušníky a Dědibaby. Po pěkných silnicích dorazím do Zálezlic
a odsud vyjedu na křižovatku se silnicí 101, což je špatně. Naštěsí mě napadlo, že můj
kolega sedí doma s mapou za zády, tak se vrátím zpět do Zálezlic a po telefonu mě vysvětlí
jak dál. Asfaltka podle parovodu náhle končí a přicházejí legendární schody přes Vltavu.
Hezky jsem si v tom vedru zaposiloval. Na druhém břehu Vltavy je cesta příšerná a na mě
přichází krise. Asi tak 100x mě napadne Svatopluk Čech: Sláb jenom ten, kdo v sebe
ztratil víru a malý ten, kdo zná jen malý cíl.
Umořen vyjedu z lesa a přede mnou se objeví mělnický zámek.
Zastavím jen na chvíli abych si udělal fotku, ale musím rychle dál jak mě koušou komáři a ovádi.
Odbočím na pevnou cestu, udělám moc pěknou fotku mělnického zámku, kterou foťák někam zašantročí
a za chvíli stojím na břehu plavebního kanálu. Na zdymadle naleznu konečně zase nějakou
ceduli cyklotrasy, jenže jak se po čase ukáže, je to ta, která ukazuje směr do Prahy.
Po dvou kilometrech se dostanu opět na kraj lesa. Ještě, že jsem tam fotil, takže jsem to
dokázal poznat i když jsem přijel z druhé strany. Beru telefon a upřesňuji si cestu dál.
Z Brozánek se jede po místních komunikacích se špičkovým asfaltem, proč jen u nás musí být
tak mizerné cesty, okolo elektrárny až na hranici ústeckého kraje. Změna kraje se pozná
i změnou kvality silnice, ale pořád je to dobré a prakticky po rovině dojedu do Roudnice.
Pěkný spoj do Děčína mi ujel, tak čekám 45 minut na další. Vypisuji si jízdenku až domů,
po příšerné cestě do Mělníka a bloudění okolo Hořína toho mám plné zuby. Teploměr může
ukazovat nějakých 33 stupňů ve stínu. Mám najeto skoro 90 km.
Vlak jede jen do Ústí a tam se po půlhodině čekání přesedá do motorového rychlíku směr
Liberec. Trochu poprchává. Čekáním v Roudnici a Ústí a cestou vlakem jsem se trochu
otřepal a když jsem v Děčíně zjistil, že je po dešti, rozhodl jsem se, že než absolvovat
tříhodinovou cestu vlakem, pojedu raději přes mé oblíbené Bad Schandau na kole.
A skutečně cesta do Schandau byla v pohodě, stačilo překonat prvních 5 km mizerné cesty.
Jenže pod kopcem z Schandau do Altendorfu mě začaly opouště síly, takže jsem ty 3 km do
kopce s místy 12% stoupáním střídavě jel a šel. Jediná výhoda byla v tom, že jsem věděl,
že na konci cesty je dlouhý sjezd do Sebnitz. Ze Sebnitz domů jsem už jel jen na nejlehčí
převody a byl se silami nadoraz. Ale přijel jsem dřív než bych přijel vlakem. :)
Ujetých 130 km bylo zatím nejdelší cestou, kterou jsem během jednoho dne ujel na kole.
A ještě bylo vedro.